Rostliny při fotosyntéze přijímají oxid uhličitý CO₂ a jeho uhlík zabudovávají do cukrů, dřeva a kořenů. Při dýchání rostlin, rozkladu opadu, tlení dřeva a spalování se část uhlíku opět vrací do atmosféry. Uhlík ovšem nezůstává jen v živém kmeni: je také v mrtvém dřevě, půdě a některých výrobcích ze dřeva. CO₃²⁻ je uhličitanový iont, ne oxid uhličitý; v článku proto používáme CO₂.
Podrobnosti otevřete klepnutím na téma. Technické schéma a zdroje zůstávají po ruce.
Podrobný výklad
Důležitá je zásoba uhlíku i její změna v čase. Živý les a jeho půda mohou držet velkou zásobu dlouho, přestože každý rok část uhlíku přijmou a část vydají. Strom také nemusí být pokácen, aby se uhlík uvolňoval: část se vrací při dýchání a rozkladu. Naopak pokácení neznamená okamžité vypuštění veškerého uhlíku, pokud se dřevo použije v dlouhověkém výrobku. Spálení dřeva uvolní většinu jeho uhlíku rychle; nově vysazený strom jej musí znovu zachytit během růstu. Zachovat existující zásobu je proto důležitá otázka vedle vysazování nových stromů.
Kde se vzala myšlenka zakopávat dřevo?
V roce 2008 publikoval vědec Ning Zeng návrh sbírat především mrtvé dřevo a ukládat je do výkopů pod půdu s omezeným přístupem kyslíku; zvažoval také výběrovou těžbu a chráněné uložení kvalitních kmenů. Smyslem bylo zpomalit rozklad a nechat les znovu růst. Tento konkrétní návrh se týkal uložení na souši. Jeho přínos závisí na skutečné trvanlivosti uložení, emisích při sběru a přepravě, dopadech na půdu a funkci lesa. Nemáme podklad pro tvrzení, že se mu „všichni vysmáli“ nebo že je tento postup jedinou možnou dlouhodobou cestou.
A co ukládání dřeva na dně Severního ledového oceánu?
Takový návrh opravdu existuje. V lednu 2026 publikovali Ulf Büntgen a spoluautoři v časopise npj Climate Action článek o těžbě dřeva v severských lesích, jeho splavování řekami a ukládání na chladném dně Severního ledového oceánu s nízkým obsahem kyslíku. Předpokládají, že by se tam rozkládalo pomalu. Jde o jinou, novější myšlenku než Zengovo ukládání dřeva do země.
Autoři sami svou práci označují za myšlenkový experiment, nikoli za provozně ověřené odstraňování CO₂. Pro hypotetickou každoroční těžbu na ploše přibližně 180 000 km² uvádějí horní odhad až 1 miliardu tun CO₂ ročně. Ve srovnání s přibližně 42,2 miliardy tun celosvětových lidských emisí CO₂ odhadovaných pro rok 2025 jde nanejvýš o 2,4 %, nikoli o 10 %. Muselo by se ověřit, kde a jak dlouho dřevo skutečně zůstane, jak ovlivní těžba lesní půdu a biodiverzitu, jaké budou emise dopravy a účinky na řeky a mořské ekosystémy. Tento odhad proto nelze zaměnit za skutečně dosažené snížení emisí.
Pro kontrolu jednotek: pokud by 1 tuna absolutně suchého dřeva v modelovém příkladu obsahovala přesně 0,5 tuny uhlíku, odpovídá její uhlík podle molárních hmotností 0,5 × 44/12 = 1,833 tuny CO₂ odebraného při růstu. To není záruka trvalé úspory 1,833 tuny CO₂: rozhoduje, kolik uhlíku zůstane uložené, na jak dlouho a co se změnilo v lese a půdě. Předpoklad 50% obsahu uhlíku je zde pouze vstup modelu, ne laboratorní hodnota každého kmene.
Závěr: Les není kouzelný filtr, který natrvalo vymaže fosilní emise. Je to zásoba a oběh uhlíku; do bilance patří les, půda, výrobky, spalování i čas.
Zdroje: Ning Zeng, 2008 – původní návrh ukládání dřeva; Büntgen a kol., 2026 – původní článek o arktickém dřevě (University of Cambridge); Global Carbon Budget 2025 – roční celosvětové emise CO₂; USDA Climate Hubs – zásoby uhlíku v lese, půdě a dřevěných výrobcích; US Forest Service – bilance uhlíku vytěženého dřeva; IPCC AR6 WGIII, kapitola 7 – lesy a využívání krajiny.